lampa se rozsvěcí v 20:30
   

Sobota 17. srpna

nejbližší akce:
podrobnosti / další akce
----------------------------------------
søk:
----------------------------------------
kalendářik:
<<   08 / 2019   >>
TPoÚtStČtSoNe
1   1234
2567891011
312131415161718
419202122232425
5262728293031 
----------------------------------------
aktuálně stojí za to:
----------------------------------------
Tak tu máme 17. 08. 2019
Dneska slaví Petra
zítra Helena
a dále: Ludvík, Bernard a Johana
----------------------------------------
Počasí pro Středočeský kraj
In-počasí
---------------------------------------- už vás tady bylo:
since 3.9.2003
----------------------------------------
nejnovější hospoda
Na Perlíčku - Prdek
Paseky nad Jizerou
----------------------------------------
co se děje:
Z našich hospod: jsme včera seděli na žofíně a kreslili vodní živočichy, při debatě rozliš sépii od krakatice.
Toto je poustevník:

----------------------------------------
blog v rss:

blog · hledej · uživatelé · nejčtenější · login 17. 8. 2019, 12:54
ČEC
23
O cestě do Asie a zase zpátky. NAD HRANICE SOUDNOSTI
napsal Prochor dne 23.07.2007, 16:05
Ráno bylo jako vystřižené z reklamních letáků Čedoku. Oknem do hotelu svítilo sluníčko a na sluncem nasvícené štíty Pirinu byl skvostný pohled. Budíček byl zhruba na sedmou, takže na nějaké dlouhé vyvalování nebyl čas. Rychle všechno sbalit a připravit se na cestu. Tereza se nakonec přece jen rozhodla pro cestu do hor a tak jsme její zavazadlo vybavené knihami a spoustou jiných věcí zredukovali na minimum a rozložili mezi nás ostatní, aby nám nezemřela vysílením hned po sestupu z hotelového pokoje na hotelové nádvoří. A šlo se, nejdříve do městečka nakoupit chléb a vodu a pak se proplést křivolakými uličkami a najít cestu k horám. Ihned potom co jsme opustili město neomylně směřujíce na vrcholky hor, se před námi otevřel velice zajímavý pohled. Tam, kde ještě před pěti lety byly louky, pastviny, křoviska a lesy, nyní se do výše zvedala ramena velkých stavebních jeřábů a rozestavěná torza hotelových komplexů v různých fázích dostavenosti. Všude bilboardy lákající k nákupu luxusních apartmánů typu: Kup si byt za 50 tisíc Euro a ke každému zakoupenému bytu získáš zdarma sadu golfových holí a průkazku do fitnes. Rozlohou se tohle staveniště mohlo rovnat s Pecí pod Sněžkou, ale tady zatím nebydlela a ani se nerekreovala ani noha. Horší stránkou toho všeho bylo, že jsme celým tím prašným a vyprahlým staveništěm museli projít, což bylo možná úmornější, než celý zbytek cesty. Blížilo se poledne, sluníčko nemilosrdně pálilo a všichni už se těšili do lesa a do stínu. Nad staveništěm skutečně les začínal. Terén se pomaličku zvedal, ale víceméně to byla ještě rovina. Ten den nás čekalo vystoupat z výšky 800 m.n.m. do výšky zhruba 2200 m.n.m. k horskému plesu a tam se spokojeně ubytovat ve stanech. Asi po sto metrech zase les končil a informační tabule nám pravila, že v roce 2003 tam byl ohromný požár, který to tam všechno zničil a my měli před sebou míst cesty v chládku překonání paseky, která se rozprostírala až k patě hor, které se z pozvolného stoupání najednou začaly zvedat mnohem příkřeji a slovo krpál je ještě celkem mírné označení toho, co nás čekalo. Turistická cedule nám pravila, že po třech hodinách cesty do krpálu dojdeme v chatě Javorov, kde jsme plánovali oběd. A tady se také začalo velice dobře ukazovat, jak je na tom kdo s fyzičkou. Skupina se rozdělila na dvě menší skupinky. V čele výpravy se hnal Cheeta s Hugem a Hanka s Jiřím na sto metrech zbytku poodešli o neuvěřitelných 120 metrů a tak mi nebylo jasné, jestli se my ostatní náhodou nevracíme… Druhou skupinu vedla Ála s Martinem, pak Já , Rozinka a Tereza, která začala pomalu zjišťovat, že ani s poloprázdným batohem není cesta do kopce při užívání antibiotik s přihlédnutím k nulové fyzičce žádný med a že to bude asi sakra bolet. A tak jsme dělali zastávky, dávali si cigárka, poněvadž naše skupina byla na rozdíl od té skupiny rychlejších, zdatnějších a nezadýchaných, skupina kuřáků, kteří se namísto neustálou honbou za co nejrychlejším zdoláním vrcholů raději posadí na kámen, vydýchají se se startkou v ruce jedné a fotoaparátem v ruce druhé zachycují krásná panoramata. Supěli jsme do kopce, kolem nás se měnila krajina z krajiny zemědělské v les listnatý, který pozvolna ustupoval lesu jehličnatému, což jsem všem jako ohromný poznatek sdělil a jim to bylo naprosto pochopitelně úplně jedno, protože to bylo dost do kopce a tím pádem je člověku nějakej les naprosto ukradenej. Kousek pod chatou nám přispěchal naproti Cheeta, kterému to jen jednou nahoru nestačilo a tak se vrátil, aby jako osobní nosič pomohl Terezce se zavazadlem a pozvedl morálku nás všech optimistickou zprávou, že na chatu už je to jen hodinka cesty… Po vydatném obědě v posledním obydleném místě před vrcholovými partiemi hor jsme se vyvalili na trávu, hodinku si odpočali a pak zase hurá nahoru. Pravdou je, že například u Rozinky to „hurá nahoru“ znělo spíš jako „zajebanej kopec“, ale to bylo nejspíš tím, že jsme byli v cizině. Cesta se vinula stále úchvatnější krajinou, les se měnil v kleč a všude kolem nás už zářily skály a kolmé stěny štítů. K večeru jsme došli až k jezeru, kde jsme postavili stany a po doušku špuntovice upadli do hlubokého bezvědomí, neboť Cheeta naordinoval budíček v šest, s čímž neměl nikdo sílu nesouhlasit, a všichni šli spát raději už v době večerníčku. Všichni jen doufali, že se v šest nikdo nevzbudí a bude se spát až do doby, než máma z kuchyně zavolá, že je oběd na stole. Příští den nás podle mapy čekalo zdolání Vichrenu a několika zajímavých hřebenových partií, řetězů, ferat, atp… Ráno jsme vyšli relativně brzy a pustili se plni nově načerpané energie znovu do kopce. Nově načerpaná energie naší kuřácké úderce vydržela zhruba 100 metrů. Já zaregistroval na obou nohách krásné puchýře z nových pohorek a tak začalo zdaleka ne poslední ošetřování. Tereza s Rozinkou vybaveni rozličnými ortézami, obvazy a stahováky se také pomalu odívali do těchto zdravotnických pomůcek a nahoru to bylo ještě sakra daleko. Postupně ustoupila i kosodřevina a kolem nás už byly jen skály, kameny a mezi nimi občas nějaký ten horský dozajista chráněný kvítek, například jetel. Zdolávali jsme úsek za úsekem a objevovalo se stále více míst, kde se nejednomu z nás roztřásla kolena při pohledu dolů, poněvadž to bylo hodně daleko a cesta se proměnila v instinktivní skákání z kamene na kámen s rizikem uklouznutí a pádu do velmi, opravdu velmi hluboké rokle. Ani s těmi řetězy to nebylo tak jednoduché, většinu z nich zřejmě sebrala lavina a tak na jejich místě byly jen ohnuté kovové tyče, které dříve fungovaly k jejich ukotvení. To už nebylo do zpěvu nikomu a všichni si to užívali po svém. Nad výpravou se občas vznesl projev Rozinkovy radosti z krkolomné cesty typu: „Zkurvený hory“ , nebo, „Že já debil nezůstal na Žofíně“ A ostatní se soustředili hlavně na to, aby noha došlápla na pevné místo a celý člověk tak zůstal ve stejné nadmořské výšce, jako tomu bylo i krok zpět. A najednou se před námi objevil cíl naší výpravy. Hora Vichren, nejvyší hora pohoří Pirin, ke které jsme celou dobu neomylně mířili. Počasí bylo až na pár mráčků takřka ideální. Bylo vidět do Řecka i do Makedonie a spousta nádherných hor a kopců všude okolo. Čekalo nás posledních zhruba 300 výškových metrů po skále a kamení a při pohledu na Vichren minimálně mne zalila směsice pocitů, mezi nimiž významnou roli hrál respekt, úcta, strach, chuť zdolat horu, odhodlání, chuť na pět piv a nakládaný hermelín… Bylo toho na jednu hlavu dost. Začali jsme šplhat na skálu. Rozinka utrousil rezignované „Zamrdanej Vichren“ Terezka vypadala jako někdo, kdo se pohybuje již jen díky nějakému zvláštnímu automatickému principu, který rozhodně nemá nic společného s chutí šlapat do kopce. Mě už pomalu taky začalo docházet, jak velké sousto jsme si vzali. Zhruba tunový batoh mne na zádech v chůzi dost překážel a tak se rauchpauzy odehrávaly o něco častěji…. Na vrcholu jsme stanuli okolo půl páté odpoledne. Každý kdo už někdy vylezl na takový kopec ví, co se nám odehrávalo v hlavách. Obzvláště nám, kteří lezení na podobné haluze neprovozujeme jako koníček, ale jednou za uherský rok si někam vylezeme a pak se z toho po zbytek uherského roku léčíme na Žofíně. Před námi byla cesta dolů k chatě Vichren. Na Bulharské mapě to vypadalo asi tak, že se půjde rovně z kopce, pak je zatáčka a za ní se napojuje cesta, po které se dá pohodlně dojít až k chatě. Skutečnost byla mírně odlišná. Jediné co sedělo bylo, že to bylo z kopce. Chata Vichren je v nadmořské výšce okolo 1800 m.n.m., takže nám zbývalo sejít dost velký kousek. Na délku asi 3 km a na výšku asi 1,1 km, to je pořádná porce pro kolena a kotníky. Nejsme si jist, zda si to někdo užíval a vychutnal, nicméně večer se blížil a nebylo na co čekat. Při cestě jsem díky gravitaci padal trošku rychleji, takže k chatě jsem z posledních sil dorazil mezi prvními a upadl, protože mne nohy již odmítaly dále nést. Pravděpodobně v tu chvíli vážně přemýšlely, o tom, že si najdou jiného majitele, který se s nimi bude procházet výhradně po plážích a anglických trávnících. Nedivím se jim.Zhruba v osm večer se dole objevil Martin, který nám vypočítal počet prolomených kolen a zvrtnutých kotníků u Terky a Rozinky. My jsme mezitím zjistili, že není kam postavit stany. Cheeta s Jirzym tak operativně zařídili nocleh za babku v horské chatě. Byl nám přidělen pokoj s devíti palandami, což byl alespoň počtem lůžek opravdu komfort. Matrace a deky toho soudě podle hvězd a srpů už také hodně zažily. Soudě podle rozličných fleků a skvrn toho zažily ještě o něco málo více. Ještě zajímavější bylo jejich odpružení, když si člověk lehl, zadek se propadl až takřka k podlaze, takže jste byli jakoby v permanentní sklapovačce. Na boku se tak ležet nedalo, poněvadž by se člověk prolomil. Pojmenovali jsme to tam jako hotel U tří štěniček. Po večeři, kterou uvařili ti schopnější, jsme se z posledních sil svalili do postele, sklapli se a usnuli. Čekalo nás loučení s Hankou, Jiřím, Álou a Martinem a postupný přejezd do Istanbulu. Čekaly nás puchýře , vlaky, autobusy, taxíky, zloději… Dobrou noc

komentáře (6)

novinky:
27.01.2013, 18:24
Ode dneška se budou na stránkách expudice objevovat zajímavá videa z celýho světa. První na řadě je Čína a Bosna a Hercegovina. >>
vložil: Tepr

starší novinky
   
Jste pro obnovu expudičního webu?
ano127
ne65
je mi to jedno83
---------------------------------------- právě zde jsou 3 lidé
---------------------------------------- výsledky starších anket
---------------------------------------- expudiční blog / nové články:
Jdu volit a volím Karla
Do Alp, do Tignes!
Expudice Jeseníky na běžkách
---------------------------------------- rádio expudice
----------------------------------------

... z expudičních fotek
/Pojedy čarodky/
---------------------------------------- english page

---------------------------------------- 1.FC Tuchom
---------------------------------------- free tibet

www.tibinfo.cz