lampa se rozsvěcí v 16:30
   

Neděle 17. listopadu

nejbližší akce:
podrobnosti / další akce
----------------------------------------
søk:
----------------------------------------
kalendářik:
<<   11 / 2019   >>
TPoÚtStČtSoNe
1    123
245678910
311121314151617
418192021222324
5252627282930 
----------------------------------------
aktuálně stojí za to:
----------------------------------------
Tak tu máme 17. 11. 2019
Dneska slaví Mahulena
zítra Romana
a dále: Alžběta, Nikola a Albert
----------------------------------------
Počasí pro Středočeský kraj
In-počasí
---------------------------------------- už vás tady bylo:
since 3.9.2003
----------------------------------------
nejnovější hospoda
Na Perlíčku - Prdek
Paseky nad Jizerou
----------------------------------------
co se děje:
Z našich hospod: jsme včera seděli na žofíně a kreslili vodní živočichy, při debatě rozliš sépii od krakatice.
Toto je poustevník:

----------------------------------------
blog v rss:

blog · hledej · uživatelé · nejčtenější · login 17. 11. 2019, 13:04
ČEC
27
O cestě do Asie a zase zpátky. CESTA DO ASIE
napsal Prochor dne 27.07.2007, 11:10
Když člověk netrénovaný přeleze s těžkým batohem na zádech hory vysoké, se stráněmi strmými, skalami ostrými, údolími hlubokými, řetězy chybějícími na hřebenech úzkých, projde stezkami, nad kterými by i kamzík nos ohrnul… Zkrátka když toto vše zvládne a z posledních sil se svalí v penzionu u tří štěniček (horská chyža Vichren) spí spánkem tvrdým tak, že ho ani Prochorovo chrápání neprobudí… Mě osobně tedy Prochorovo chrápání nebudí takřka nikdy, ale ostatní si čas od času buhví proč stěžují… V pokoji s devatero palandami svítalo, u postelí stálo devatero párů pohorek, na postelích se pomalu probouzelo devět více či méně poničených špuntů. V tu chvíli místnost na první pohled připomínala polní lazaret. Když se však člověk po prvním pohledu ještě pokusil nasát nosem atmosféru, připomínala místnost spíše pověstný herberk (nebo snad herberg?) Myslím, že není třeba více popisovat. A tak jsme jeden po druhém vystoupili z postelí, kde se dalo ležet jedině na zádech se zadnicí dotýkající se země kvůli neuvěřitelně vytahanému pérování. Proběhla poslední společná snídaně, neboť jak jsem se již částečně zmínil, Hanka, Jirzy, Ála a Martin se rozhodli v Pirinu ještě setrvat a vydat se ještě na několikadenní túru. My ostatní jsme sice původně zamýšleli, že si pobyt v horách také o jeden den prodloužíme, ale když jsme zhodnotili svůj zdravotní stav a psychickou únavu, rozhodli jsme se pro nejkratší možnou cestu zpět k civilizaci, tedy k městu Bansko, odkud nám měl jet vlak zpět do Septemvri a odtud večerní rychlík do Istanbulu. Z nás 5ti, kteří jsme zůstali, na tom byl zdravotně nejlépe Cheeta, který nezakrytě proklamoval schopnost vrátit se zpátky na Vichren, ale vzhledem k tomu, že my ostatní jsme měli problém chodit po mírně se svažující asfaltové vozovce, tak jsme se pomalým šouravým krokem začali přibližovat Bansku…Při jedné ze zastávek jsme Tereze odhalili její novou přezdívku. Bylo nám moc líto, že jednu Kalamitu už v partě máme, neboť Kalamita by bylo nejpříznačnější. Nakonec Cheeta přišel na krásné a velmi trefné pojmenování: Náčelníkovo holé Neštěstí, což je též velmi trefné a vzhledem k okolnostem se pojmenovaný objekt Terezka ani příliš nebránil. Cestou se nám povedlo i něco stopnout, takže na nádraží jsme byli již kolem poledne. Zjistili jsme si spoj do Septemvri. Vlak jel po třetí hodině, autobus žádný nejel a my měli spoustu času vyrazit někam na oběd. Bansko je příjemné městečko, které je zapsané na seznamu UNESCO, ačkoli s obrovským stavebním boomem spojeným s výstavbou spousty hotelů, lyžařského areálu, obchodů a komerčních zón, se jeho starobylý ráz dosti změnil. Dali jsme si v jedné z hospůdek oběd a na nádraží jsme dorazili asi deset minut před odjezdem vlaku. Když už to vypadalo, že má vlak zpoždění, zkontrolovali jsme čas znovu a zjistili jsme, že máme na hodinkách každý něco jiného. Na nádraží žádné hodiny nebyly, ale po nahlédnutí prodejním okýnkem na počítač kasy, jsme zjistili, že je o hodinu déle, než jsme si podle Terezčiných hodinek mysleli. Bylo to dost divný, protože jsem byl u toho, když jsme Tereziny hodinky přeřizovali na Bulharský čas, navíc když polovina našich telefonů ukazovala to samé. Další vlak jel až po šesté hodině a to znamenalo, že rychlík do Istanbulu nestihneme. Tereze se navíc začaly dělat na místech spálených od vysokohorského sluníčka malé puchýřky a celkově vypadala dosti zdrchaně. Hugo vesele hnisalo a předvádělo šou s bublajícím palcem u nohy. A tak jsme si všichni ze všeho nejvíce přáli, být co nejdříve v Istanbulu, někde v hotelu, ve sprše… Pro jistotu jsme už na nádraží zůstali, aby zase nedošlo k nějakému časovému nedorozumění. Vláček už přijel na čas a vezl nás zpět stejnou cestou přes hory. Zjistili jsme že po cestě je na trati přesně 35 tunelů a díky Cheetově výpočtové metodě jsme čas od času počítali průměrnou rychlost, která byla okolo 30 km za hodinu. Vzhledem k tomu, že v Bulharsku zřejmě neexistuje žádná obdoba našeho Idosu, tedy přinejmenším jí neoplývají na nádražích, neměli jsme vůbec představu, kdy přesně a kam přesně nás doveze další vlak. Úzkokolejka nás značně unavené vyplivla v Septemvri něco po jedenácté večerní. Věděli jsme že musíme jet směr Plovdiv a poté na Svilengrad, což je hraniční město u Tureckých hranic, tedy přesněji u Tureckých a zároveň Řeckých. A pak odtamtud do Istanbulu… Nicméně teď se blížila půlnoc a my stáli hluboko v Bulharském vnitrozemí a na nádraží nam zase nebyli schopni říci nic víc, než že od nich jezdí vlak do Plovdivu a dál nevědí. Tak jsme si koupili lístek tam, rachlík přijel na čas a my jeli dio Plovdivu. Rychlík v Bulharsku je stejný jako všechny ostatní vlaky. Průvodčí chodí ve dvojicích, nezřídka s cigárem v tlamičce. Dveře se nezavírají a většinou v nich někdo stojí a kouří, Interiér vypadá, jako kdyby vlak vozil ještě před týdnem tlupu fotbalových rowdies a předtím byl někdy v osmnáctém století používán k přepravě brambor… Vyjeli jsme na čas v 0:24 ráno, do Plovdivu to bylo 70 kilometrů. Pro lepší představu stačí, když uvedu, že celou tuto trasu srovnatelnou s trasou Poděbrady – Praha Smíchov, jsme zdolali za výborné 2 hodiny a 40 minut. V Plovdivu jsme po chvíli koupili lístek na hranice, rozložili karimatky a v nádražní relativně uklizené hale sborově podřimovali. Vlak do Svilengradu jel takřka až v 6. Tentokrát to byla moderní vlaková souprava, jaké se nevidívají ani u nás v české kotlině, nicméně dodržovala standardní rychlost cca 30 km/h a to bylo při naší únavě dosti úmorné. Okolo deváté jsme stanuli blízko Bulharsko-Turecko-Řeckého trojmezí a bez dlouhého rozmýšlení sehnali taxíka na Tureckou hranici. Mě mile překvapilo, že se nás nesnažil natáhnout a dal nám velmi příjemnou cenu 15,- EUR za všech 5 lidí i batohů za cca 20 kilometrů, což je dobré i na české podmínky, natož na zběsilý Balkán. Na hranici Tereza opět zkontrolovala puchýře na lýtku, které už v tu dobu byly slité v jeden, který se velikostí podobal jahodě a stále rostl a hrozil výbuchem. Usoudili jsme, že bude nejlepší ihned po příjezdu do Istanbulu navštívit lékařské zařízení a poznat tak turecké zdravotnictví na vlastní kůži. Jenže do Istanbulu to bylo ještě sakra daleko, před námi hranice, slunce pálilo, ale nebylo na co čekat. Hraniční přechod mezi Bulharskem a Tureckem se rozkládá na délce asi tak 3 kilometrů, člověk prochází rozličnými kontrolami a lustracemi, nakupuje v duty free shopech a těší se až to bude mít za sebou. Na Turecké straně jsme se nejdříve královsky najedli, ačkoli to nakonec nebylo za úplně malý peníz, ale jednalo se o klasické turecké dobroty a tak jsme se trošku rozšoupli. Pak jsme se s Cheetou vypravili sehnat další spoj na cestě do Istanbulu. 15 km od hranice leží město Edirne, a odtud už jezdí autobusy do Istanbulu a proto že od hranice nejel žádný rozumný vlak, tak bylo rozhodnuto, že si vezmeme taxíka a pojedeme do Edirne. Tentokrát to byl klasický případ zlodějského taxíkáře, který nás zkoušel natáhnout jak se dalo. Taxametr měl zapnutý na trojnásobnou rychlost, občas jen tak zastavil, nechal nás zavřené v autě a šel si někam pokecat, přičemž taxametr běžel. To už byla asi poslední kapka a tak jsem na něj celkem silně zařval, on se pomalu vrátil k autu a nasedl. Nezbylo nic jiného než trošku zahrozit a tak jsem zatětou pěstí začal bušit do batohu, což mu očividně radost neudělalo, začal trochu blekotat a pak už jel přímo na nádraží, kde nám naúčtoval asi 40 euro, za což jsem měl chuť ho uškrtit. Jenže škrťte turka na autobusáku plném turků. Takže jsme zaplatili a jali se hledat bus. V Turecku se ale autobusy nehledají. Člověk si jen stoupne a čeká, až k němu během pěti vteřin naběhnou tři naháněči, kteří mu sami nabídnou autobus, odvlečou ho k prodejně lístků, tam mu ještě vnutí něco co nepotřebuje a pak ho posadí do klimatizovaného autobusu, kde na 5 cestujících připadá jeden steward. Autobus odjížděl během chvilky a my už tak byli na dosah našeho cíle. Autobusový letušk si mne hned vybral jako svého nového kamaráda, hezky se na mne usmíval, když roznášel perníčky, dostali jsme dvojitou dávku, pak bylo kafíčko, čajíček a když jsem na svého nového kamaráda hezky zamrkal, tak jsme měli všechna privilegia, jaká si lze v tureckém autobuse představit. A za okny se po pár hodinách cesty objevil Istanbul….

komentáře (0)

novinky:
27.01.2013, 18:24
Ode dneška se budou na stránkách expudice objevovat zajímavá videa z celýho světa. První na řadě je Čína a Bosna a Hercegovina. >>
vložil: Tepr

starší novinky
   
Jste pro obnovu expudičního webu?
ano156
ne77
je mi to jedno101
---------------------------------------- právě zde je 5 lidí
---------------------------------------- výsledky starších anket
---------------------------------------- expudiční blog / nové články:
Jdu volit a volím Karla
Do Alp, do Tignes!
Expudice Jeseníky na běžkách
---------------------------------------- rádio expudice
----------------------------------------

... z expudičních fotek
/Pojedy čarodky/
---------------------------------------- english page

---------------------------------------- 1.FC Tuchom
---------------------------------------- free tibet

www.tibinfo.cz